V posledních měsících lze v rakouských médiích občas nalézt příspěvek, který vybočuje z dosavadního kontinuálního proudu zjednodušující zelené propagandy. Podle mého názoru tento jev pravděpodobně souvisí s praktickými zkušenostmi jak Rakouska, tak především Německa s „energetickou revolucí“. V optimistických prvopočátcích realizace národních energetických koncepcí s předpokládaným výrazným zastoupením obnovitelných zdrojů energie (OZE) byla věnována značná část mediálního prostoru „zeleným akademikům“ či přesněji řečeno ideologům z nejrůznějších „ekologických institutů“ a rovněž tak osobnostem s hlavní profesní kvalifikací v politických či humanitních vědách. Tito řekněme zapálení externí specialisté na energetiku se rádi svezli na protijaderné a protiuhelné vlně a vzhledem k svému odbornému zázemí neměli absolutně žádné zábrany krmit veřejnost například fantastkními vizemi o technicky dostupném a ekonomicky výhodném zásobování průmyslové Evropy elektřinou ze solárních elektráren z pouští severní Afriky či z pobřežních přílivových elektráren a řadou jiných projektů, patřících, diplomaticky řečeno, spíše do oblasti sci-fi než reálné inženýrské praxe následujících desetiletí. Ovšem po prvních letech reálných zkušeností, a s tím spojenou potřebou přechodu od prázdného environmentálního tlachání k řešení a vysvětlování reálných technických a ekonomických problémů, je podstatně více mediálního prostoru věnováno manažerům energetických firem, na jejichž bedrech realizace nové energetické politiky fakticky spočívá. 

Jedním z řady těchto profesních názorů publikovaných v poslední době v německy hovořících médiích je rozhovor s Wolfgangem Anzengruberem, předsedou představenstva přední rakouské energetické firmy Verbund AG. Rakouský energetický šéf si dovolil doposud nevídané, veřejně zkritizoval posvátnou krávu německého environmentálního hnutí, tj. „energetickou revoluci“. Prohlásil, že se nachází „krátce před zhroucením“ a vyžaduje „velmi rychlá nápravná opatření“. 

Ostatně šéf Verbund AG zdaleka není sám. Finanční analytici investiční skupiny Macquarie nedávno označili německý trh s elektřinou za rozvrácený, a to z důvodu masivní podpory OZE, která oproti původně proklamovaným cílům fakticky směřuje proti zájmům spotřebitelů. Hlavní problémy německého trhu s elektřinou jsou notoricky známy – na jedné straně již několik let dochází k prudkému nárůstu cen elektřiny pro koncové spotřebitele v důsledku zvyšujícího se příspěvku na OZE, na straně druhé lze zaznamenat výrazný propad velkoobchodních cen, drcených vzrůstající produkcí solárních a větrných elektráren, jejichž produkce ovšem musí být ze zákona povinně vykupována síťovými operátory za úředně stanovené ceny, které jsou však výrazně vyšší než reálně tržně dosažitelné ceny. 

Můžeme konstatovat, že stávající systém znechucuje koncové spotřebitele trvale stoupajícími cenami, avšak z pohledu výrobců elektřiny zároveň ekonomicky dusí výstavbu zdrojů se stabilní produkcí, a to včetně záložních zdrojů, nezbytných pro integraci zákonem preferovaných OZE do elektrizační soustavy. Jako třešničku na dortu lze ještě zmínit, že deformované nízké velkoobchodní ceny spolu s nízkými cenami zhrouceného trhu emisních povolenek rovněž odrazují producenty elektřiny od přechodu od uhlí k plynu, což je vedle OZE jedna z mála energetických technologií, kterou jsou ochotni ortodoxní environmentalisté akceptovat z hlediska ochrany klimatu. 

Jinými slovy německé environmentální kruhy podporou jednoho segmentu energetických technologií (OZE) prakticky zlikvidovali rozvoj jiného segmentu (plynová energetika), o kterém ve svých vlastních programových dokumentech vehementně tvrdí, že má být jedním z hlavních pilířů budoucí „udržitelné energetiky“. A navíc nepochybně nechtěně přispěli k renesanci uhelné energetiky, protože ta spolu s jadernými elektrárnami vykazuje nejnižší výrobní náklady. Jaderné elektrárny již však mají stanoven závazný časový harmonogram odstavování, takže prostor na trhu pro uhelné elektrárny se bude stále rozšiřovat. Z pohledu technika se mi jeví, že se environmentální proklamace začínají dosti výrazně míjet s technickou a ekonomickou realitou. 

Na základě osobních rozhovorů si dovolím spekulovat, že mezi německými odborníky profesně působícími v elektroenergetice převládá názor, že stávající systém podpory OZE v Německu je dlouhodobě neudržitelný a bude nutné jej v brzké době výrazně modifikovat. Zatím se poměrně opatrně a v zákulisí diskutují různé varianty řešení, protože hrozí nebezpečí, že média, která byla v posledních letech hlavním nositelem líbivé environmentální propagandy ve stylu „OZE = čistá + lokálně vyráběná + levná elektřina“, označí aktivity směřující k reformaci stávajícího systému za útok na udržitelnou energetiku a ochranu klimatu, což v zeleném Německu znamená politickou popravu. Politici proto lavírují a hledají politicky akceptovatelná řešení, zvláště s přihlédnutím k zářijovému termínu německých parlamentních voleb. Například ministr životního prostředí Peter Altmaier navrhuje snížit před volbami ceny elektřiny pro domácnosti a přenést větší část nákladů na přechod k OZE na firemní sektor, protože výrazná část větších průmyslových firem v Německu využívá výjimky z placení příspěvku na OZE. Ovšem výjimky z příspěvku na OZE byly firemním sektorem tvrdě prolobovány už při vzniku zákona o podpoře OZE, a to na základě argumentace ve stylu: „nechceme konfrontaci s mediálně masírovanou veřejností, ta ať si platí co chce a kolik finančně unese, my chráníme konkurenceschopnost firem v prostředí globální konkurence, a proto chceme legislativně ošetřit možnosti získání výjimek“. A udržení konkurenceschopnosti národního průmyslu je pro politiky stále relevantní argument. 

Nicméně vraťme se k diskutovaným řešením. Jednou z variant je omezení dotování produkce formou stanovené výkupní ceny a přechod na šířeji koncipovanou podporu energetických investic do OZE v rámci stanovených procentních kvót jejich zastoupení v energetickém mixu. V tomto případě by rovněž neměly být stanovovány konkrétní typy podporovaných zdrojů a investiční rozhodnutí by bylo učiněno na základě technicko-ekonomické analýzy. Tato varianta řešení však z pohledu skalních environmentalistů představuje nebezpečí, že by energetické firmy nedodržovaly „environmentální přikázání“ a případně investovaly do nežádoucích zdrojů. Obecně lze prozatím konstatovat, že diskutovaných variant řešení je více a nadcházející diskuze bude zřejmě probíhat především v politické a nikoliv ekonomické a už vůbec ne v technické rovině. 

Na závěr si dovolím konstatovat, že nadcházející jarní a letní měsíce ukáží, zda některá z německých politických stran bude ochotna vzít na svá bedra politická a mediální rizika a odhodlá se v předvolebním období změnit či alespoň navrhnout změnu stávajícího systému podpory OZE, který již začíná výrazně ekonomicky zatěžovat i jednu z nejproduktivnějších ekonomik Evropy. 

Petr Nejedlý