Před týdnem jsem zakončil článek o kritice německé „energetické revoluce“ ze strany šéfa rakouské energetické firmy Verbund AG konstatováním, že nadcházející měsíce ukáží, zda některá z německých politických stran bude ochotna v předvolebním období riskovat propírku v zelených médiích a navrhne změnu stávajícího systému podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů (OZE), který stále více zatěžuje národní ekonomiku. Odvahu nakonec sebraly strany vládní koalice, personifikované spolkovým ministrem životního prostředí Peterem Altmaierem (CDU) a spolkovým ministrem hospodářství Philippem Röslerem (FDP). Ministr Altmaier tento týden v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung uvedl, že při zachování stávajícího systému podpory OZE by náklady na „energetickou revoluci“ mohly do r. 2040 vystoupat až k hodnotě 1 bilionu eur.
Na žádost poněkud zaskočených novinářů ministr Altmaier velmi stručně rozklíčoval zásadní položky z této astronomické sumy. Moje interpretace je následující. Více než dvě třetiny, konkrétně 677 miliard eur, činí předpokládané výdaje na úhradu zákonem stanovených výkupních cen elektřiny z OZE, tedy v podstatě dotace na výrobu v preferovaných zdrojích. Provozovatelům OZE již bylo vyplaceno do konce roku 2012 celkem 67 miliard eur, do roku 2022 to bude dalších 250 miliard eur, tj. celkem 317 miliard eur. Tato suma je v podstatě nepodkročitelná, protože vychází z platné legislativy a předpokládané výroby doposud instalovaných OZE.
Pokud se týká nových OZE, tak při zachování stávajícího systému podpory a zohlednění výsledků za rok 2012 ministr Altmaier předpokládá každoroční nárůst výdajů o 1,8 miliardy eur (na základě průběžného nárůstu výroby v OZE), což v souhrnu reprezentuje dalších 360 miliard eur. Součtem těchto dvou dílčích položek 317 a 360 tedy obdržíme 677 miliard eur do konce roku 2022 (pro pečlivé čtenáře: v odkazovaném článku je uvedeno 680 miliard). Do výše 1 bilionu eur by se výsledná suma mohla vyšplhat při započtení předpokládaných nákladů na výstavbu sítí, zajištění záložních zdrojů a výzkum a vývoj, včetně elektromobility a dále nákladů na snižování energetické náročnosti budov.
Především dorovnání částky z 677 miliard do „novinářsky atraktivní“ sumy 1 bilion eur bude zřejmě předmětem širší diskuze. Náklady na výstavbu sítí jsou odhadovány v řádu více desítek miliard eur, náklady na výstavbu záložních zdrojů rovněž, přičemž existuje jednoznačná příčinná souvislost s výstavbou OZE. Náklady na snižování energetické náročnosti budov fakticky souvisí spíše s výrobou tepla a nikoliv elektřiny. Sporné je rovněž započtení položky na výzkum a vývoj. Zde si ovšem neodpustím malé srovnání s běžně provozovanou praxí. Profesionální odpůrci jaderné energetiky vyhrabávají z archivů údaje o průmyslových výzkumech v Evropě a USA od konce druhé světové války až do současnosti a tyto sumy ve svých analýzách bez uzardění prezentují jako subvence jaderné energetiky. Z tohoto úhlu pohledu by naopak příznivci OZE neměli mít problém se započtením odpovídajících nákladů na výzkum a vývoj. Opravdu živě si představuji jejich chápavý souhlas.
Ministr Altmaier doplnil prezentované informace důležitým upozorněním, že finanční odhady jsou založeny na předpokladu udržení ceny elektřiny na burze ve výši 4,5 c/kWh (45 eur/MWh). K tomuto si dovolím doplnit, že v případě dalšího poklesu burzovní ceny by vzhledem k systému garantovaných výkupních pro provozovatele OZE došlo k navýšení tzv. „rozdílových nákladů“, z nichž je kalkulován příspěvek na výrobu elektřiny v OZE. To by s velkou pravděpodobností znamenalo další zvýšení cen elektřiny pro koncové spotřebitele a překročení předpokládané celkové částky 677 miliard eur.
Při posuzování problému optikou explodujících nákladů ve výši 677 miliard eur do r. 2022, s možným nárůstem na celkový 1 bilion eur do r. 2040, je zřejmé, že se ani tak nejedná o politickou odvahu zmiňovaných ministrů, ale spíše o ekonomickou nutnost. Ani velmi výkonná německá ekonomika nemá k dispozici neomezené finanční zdroje, včetně možností koncových spotřebitelů platit stále se zvyšující příspěvek na OZE. Ministři tedy musí co nejdříve zavést do systému opravdu účinné „finanční brzdy“. Pod tlakem očekávaných finančních objemů navrhují výrazně omezit podporu pro nové OZE a další systémové úspory, které by podle jejich předběžných propočtů mohly uspořit až 300 miliard eur.
Diskutované astronomické sumy v eurech začínají poněkud znervózňovat zelené energetické experty, kteří již od osmdesátých let v souvislosti s OZE velmi často a rádi hovoří o ohromném potenciálu technologií z hlediska budoucích úspor ze vzrůstajícího rozsahu a technologického pokroku. Většina textů environmentálních autorů od prvopočátku prezentovala hlavní myšlenku, že již v dohledné budoucnosti budou OZE budovány „za hubičku“. Navíc slunce svítí a vítr fouká zadarmo, takže z tohoto podle nich logicky vyplývá závěr, že elektřina z OZE bude rovněž vyráběna „za hubičku“. Faktem je, že například úspory z rozsahu a technologického pokroku lze prokazatelně dokladovat u fotovoltaiky, ovšem u „klasických“ strojních a silnoproudých technologií jsou obvykle dokladovatelné až v řádu více desítek let a srovnávat jejich budoucí potenciál například s vývojem nákupních cen za fotovoltaické panely, mikroprocesory nebo počítačové paměti je dosti odvážné. A samozřejmě platí, že v případě zachování stávajícího systému podpory budou jakékoliv úspory z čehokoliv naprostou iluzí, protože budou jednoduše vymazány stamiliardovými náklady na přímou podporu výroby elektřiny v OZE, před čímž ministr Altmaier nyní veřejně varuje v tisku.
Je zřejmé, že ve volebním roce do Bundestagu představuje otázka budoucího financování OZE a vysokých cen elektřiny pro koncové spotřebitele akutní politický problém. Jako už vícekrát v minulosti jsme svědky absurdní situace. Zástupci opozice (SPD, Zelení) kritizují vládní koalici za nezvládnuté řízení přechodu energetiky k OZE, vysoké náklady a sociálně necitlivý dopad na německé domácnosti, které každoročně platí stále vyšší příspěvek na OZE. Ovšem právě Zelení ve spolupráci s SPD v r. 2000 legislativně prosadili zákon o podpoře OZE, příspěvek na OZE a rovněž tak program odstoupení od jaderné energetiky, protože chtěli pomoci ideologicky žádoucím zdrojům na energetickém trhu a naopak ideologicky nepřijatelné zdroje chtěli z trhu vyřadit. Tehdy uspěli a slavili velké vítězství. Nyní by konstruktivní spoluprací s vládou mohli přispět k zastavení „finanční laviny“, kterou sami spustili. A informace z posledních týdnů ukazují, že lavina se řítí ze svahu nejenom v Německu, ale i v dalších evropských zemích, které německý model podpory OZE převzaly.
Petr Nejedlý
