tisk ]Jak se Angela Merkelová stala „uhelnou kancléřkou“
Veřejná exhibice zrealizovaná vyvěšením ohromného transparentu o velikosti 16x16 metrů s nápisem „Von der Klimakanzlerin zur Kohlekanzlerin“ na průčelí berlínského hotelu Intercontinental proběhla při příležitosti pořádání kongresu Spolkového svazu energetiky a vodního hospodářství (BDEW), jednoho z nejdůležitějších průmyslových svazů v Německu. Uvedený text lze volně přeložit sloganem „Od kancléřky klimatu ke kancléřce uhlí“, což má symbolizovat nežádoucí směřování Angely Merkelové od politiky ochrany klimatu k podpoře klimaticky škodlivé uhelné energetiky.
Význam pořádajícího svazu a kongresu byl dokladován nejenom osobní účastí pranýřované kancléřky, nýbrž i evropského komisaře pro energetiku Güntera Oettingera, spolkových ministrů průmyslu Philippa Röslera a životního prostředí Petera Altmaiera a rovněž více než tisícovky dalších významných hostů z celého Německa, včetně čelních představitelů nejvýznamnějších energetických firem, a samozřejmě početného zastoupení zástupců evropských médií.
Otázkou k diskuzi je, zda je Angela Merkelová nazývána „uhelnou kancléřkou“ skutečně zcela oprávněně. Pokud se týká velkých německých uhelných projektů, tak v roce 2012 byly zprovozněny bloky F a G hnědouhelné elektrárny Neurath o výkonu 2x1100 MW, čímž se její celkový výkon blíží 4400 MW a po polské elektrárně Belchatów se tak stala druhou největší hnědouhelnou elektrárnu v Evropě. V roce 2012 byla rovněž zprovozněna další hnědouhelná elektrárna Boxberg R o výkonu 675 MW. Z aktuálních statistik BDEW lze vyčíst, že v současné době se v Německu staví osm černouhelných bloků s celkovým výkonem 7 300 MW, z nichž pět by mělo být zprovozněno ještě v tomto roce, dva v roce 2014 a jeden v roce 2015. Na energetickou revoluci, mediálně prezentovanou jako revoluci obnovitelných zdrojů (OZE), je více než deset nových temelínských bloků v uhlí v časovém rozmezí 2012 – 2015 opravdu dost.
Aktuální čísla jsou tedy zřejmá a z pohledu klimatických aktivistů dosti deprimující. Průmyslová mocnost Německo se na počátku 21. století rozhodlo vybudovat značný potenciál energetického sektoru na nových uhelných elektrárnách s projektovou životností cca 40 let. Z prezentovaného transparentu je zřejmá i odpověď aktivistů na otázku „Kdo za to může?“. K tomuto názoru si dovolím připojit několik poznámek.
U velkých elektráren je nutné zohlednit jejich dlouhodobý „investiční horizont“. Příprava a vlastní realizace investic v řádu miliard eur je záležitostí mnoha let. Například stavební práce na nových blocích F a G elektrárny Neurath a elektrárně Boxberg byly zahájeny v roce 2006, tj. skutečně ve funkčním období první vlády Angely Merkelové (od listopadu 2005). Ovšem několik předchozích let probíhala investiční příprava, nejdříve interní obhajoba projektů v rámci energetických společností a následně veřejná fáze s řadou dlouhodobých schvalovacích a povolovacích řízení. Takže při podrobnějším pátrání po spouštěcím mechanismu aktuálního dynamického rozvoje uhelné energetiky v Německu se vrátíme až do roku 2000, do období koaliční vlády SPD a Strany zelených pod vedením kancléře Gerharda Schrödera, kdy spatřil světlo světa program „Atomausstieg“, tj. odstoupení od jaderné energetiky.
Německé energetické firmy byly v roce 2000 postaveny před politické rozhodnutí o plánovaném vyřazení jednoho z páteřních prvků elektrizační soustavy a nezávisle na mediální smršti na téma grandiózního vítězství obnovitelných zdrojů se rozhodly nahradit jaderné elektrárny novou generací hnědouhelných a černouhelných elektráren. Otázku zajištění flexibility zdrojů z pohledu řízení soustavy se rozhodly řešit výstavbou plynových elektráren, která rovněž stále poměrně dynamicky probíhá. V roce 2010 byla poblíž bavorského Vohburgu uvedena do provozu paroplynová elektrárna Irsching 5 o výkonu 845 MW (netto), v roce 2011 ve stejné lokalitě další paroplynový blok Irsching 4 o výkonu 561 MW (netto). Aktuálně se v Německu staví deset plynových bloků o celkovém výkonu 3220 MW, přičemž šest z nich má být spuštěno již v tomto roce, dva v r. 2014 a další dva v r. 2015. Energetické firmy se samozřejmě rovněž rozhodly velmi aktivně zapojit do výstavby OZE, protože z připravované legislativy bylo zřejmé, že se bude jednat o velmi výhodný byznys s dlouhodobě garantovanými cenami, povinným odběrem vyrobené elektřiny a garantovanou bezrizikovou návratností investovaných finančních prostředků.
Nutno poznamenat, že další vývoj v oblasti elektroenergetiky neprobíhal a ani momentálně neprobíhá podle původních představ architektů odstoupení od jaderné energetiky. Ačkoliv se mi to jako elektrotechnikovi zdá obtížně uvěřitelné, čelní představitelé Strany zelených se v roce 2000 zřejmě domnívali, že jaderné elektrárny pracující v základní části denního diagramu zatížení budou jednoduše nahrazeny výrobou v OZE, které v tomto provozním režimu ovšem principiálně pracovat nemohou. Alespoň tedy do doby opravdu velmi masivního posílení akumulačních kapacit sítí všech napěťových hladin v rámci projektů „nové“ decentralizované energetiky a Smart Grids, což je ovšem stále teoretický program, jehož uvádění do praxe bude znamenat desítky let výstavby odpovídajících zdrojů, sítí, řídících center a biliónových nákladů v eurech. Ostatně nebylo nutné čekat ani jedno desetiletí – již stávající rozvoj OZE představující zastoupení na výrobě elektřiny 25% prakticky vyčerpal technické rezervy v dimenzování přenosových sítí, především ve směru severní – jižní Německo. I z tohoto důvodu na odkazovaném kongresu opakovaně hovořili řečníci o přizpůsobení rozvoje OZE rozvoji přenosových sítí, včetně kancléřky Merkelové. Jen tak mimochodem, o možných nákladech v řádu bilionu eur již nyní začíná opatrně hovořit i ministr životního prostředí Peter Altmaier. Další komplikací je vývoj na elektroenergetickém trhu v posledních letech, který ve spojení s dotační politikou OZE ekonomicky likviduje plynovou energetiku v celé Evropě, včetně právě dokončovaných projektů.
Tolik tedy pár poznámek k mediální taškařici klimatických aktivistů. Pokud mohu osobně doporučit další kandidáty na vyvěšení na transparent na téma rozvoje uhelné energetiky v Německu, tak rozhodně nelze opominout Gerharda Schrödera a spolkového ministra životního prostředí za Stranu zelených v roce 2000 Jürgena Trittina.
Petr Nejedlý
