tisk ]Čiré šílenství
Soudíce podle vyjádření pro německý tisk publikovaného agenturou Reuters 6.4.2014 se komisař Oettinger v předvečer jednání o návrhu reformy zákona o obnovitelných zdrojích zřejmě rozhodl přimět spolkovou vládu Angely Merkelové k zásadnímu řešení chronických problémů energetické transformace, které podle jeho názoru ohrožují hospodářskou pozici Německa v rámci globální ekonomiky:
„Náklady na energii představují nebezpečí pro zajištění průmyslové výkonosti Německa. Platíme trojnásobné ceny plynu a dvojnásobné ceny elektřiny ve srovnání s USA. To nevydrží náš surovinový průmysl – výroba oceli, mědi, hliníku, cementu a chemický, papírenský, textilní průmysl“.
V komentáři k oblasti elektroenergetiky si Oettinger vůbec nebral servítky a na vysokého úředníka EU použil nezvykle přímý a nediplomatický slovník směřovaný na adresu spolkové vlády a tudíž i předsedkyně své vlastní strany (CDU) a dalších stranických kolegů, kteří ve vládě zastávají ministerské posty:
„Už nyní máme příliš mnoho větrných elektráren na severu a lokálně příliš mnoho solárních elektráren na jihu. Pro udržování stability potřebujeme nové sítě už nyní, nikoliv někdy v budoucnu. Německo bylo v roce 2013 evropským premiantem v exportu elektřiny, ale nic na tom nevydělalo. Vyváželi jsme totiž do sousedních států naši přebytečnou elektřinu a prodělali na tom. Rozdáváme elektřinu, aby naše síť zůstala stabilní, a ostatní země naproti tomu mohou odpojovat svoje plynové a uhelné elektrárny a od nás za to dostávají zaplaceno. To není dobrý obchodní model. To je čiré šílenství“.
K povzdechu komisaře Oettingera si dovolím připojit několik údajů a vysvětlujících poznámek. V Německu byly doposud investovány těžké biliony eur do výstavby obnovitelných zdrojů, především větrných (VtE) a fotovoltaických elektráren (FVE). Celkový instalovaný výkon OZE v Německu (bez vodních elektráren) v roce 2013 činil 77,3 GW, což pro představu přibližně odpovídá 73 blokům JE Temelín. Podle statistik ENTSO-E Německo skutečně vykazuje za rok 2013 rekordní exportní saldo ve výši 33,8 milionů MWh (TWh), což zhruba odpovídá souhrnné roční výrobě JE Temelín a Dukovany.
Zmiňovaný ekonomický paradox ohromného exportu a výsledného záporného ekonomického efektu má jasné technické a ekonomické příčiny. Problém spočívá ve velmi vysokém zastoupení preferovaných VtE a FVE ve výrobním mixu, které vyrábí elektřinu pouze za vhodných klimatických podmínek a nikoliv dle požadavků síťových operátorů. Jednoduše řečeno Německo musí exportovat „přebytečnou“ elektřinu z OZE za nízké ceny, když je své síti aktuálně není schopno uplatnit (nedostatečná spotřeba, omezení z důvodu regulace zdrojů či sítí) resp. dopravit na požadované místo spotřeby (váznoucí výstavba sítí). Zároveň však musí dovážet drahou elektřinu ve špičkách za ceny nesrovnatelně vyšší, pokud aktuální produkce OZE není dostatečná. Specifikou elektroenergetického trhu je skutečnost, že elektřina vyráběná „mimo plán“ představuje produkt s velmi nízkou a mnohdy dokonce i zápornou prodejní cenou. Tato nepříjemná a pro environmentální vizionáře značně omezující skutečnost bude platit až do doby vybudování nového segmentu elektroenergetiky, tj. ekonomicky konkurenceschopné akumulace velkých množství elektřiny, optimálně v decentralizované formě na napěťové hladině distribučních sítí, která by umožnila překlenout časové úseky aktuální nadvýroby či nedostatečné výroby.
K zmiňovanému výroku komisaře pro energetiku ještě připomínám, že se vztahuje k sumární roční bilanci celého státu. V průběhu roku lze samozřejmě zaznamenat stavy, kdy aktuální výroba OZE více méně náhodně odpovídá špičce odběru v soustavě a produkce zelené elektřiny se síťovým operátorům opravdu nadmíru hodí. Tyto situace jsou obvykle bouřlivě oslavovány a medializovány na environmentálních webech, občas s takovými komentáři, že běžný čtenář absolutně nechápe, proč v Německu a jinde na světě ještě vůbec provozují jaderné, uhelné či plynové elektrárny, když jsou nadbytečné a jedná se o záhadně přežívající dinosaury v nastupující éře moderní energetiky OZE a chytrých sítí. Jen tak na okraj pro čtenáře environmentálních webů - evropské energetiky, včetně ČEZ, jsou si samozřejmě velmi dobře vědomy budoucího potenciálu tzv. decentralizované energetiky a chytrých sítí a pracují na těchto projektech mnoho let, poslední tři roky dokonce pod oficiální hlavičkou EU v rámci projektu Grid4EU.
Pokud se vrátíme k Německu, tak rozhodně nelze tvrdit, že se němečtí síťoví operátoři nesnaží s kolísající výrobou OZE vypořádat a vyráběnou elektřinu uplatnit v domácí síti. Právě naopak - podle údajů statistického portálu Statista v loňském roce realizovali tzv. redispečink po dobu 7966 hodin (332 dní). Pro vysvětlení doplním, že redispečink je preventivním opatřením aplikovaným při hrozbě přetížení přenosových vedení nebo v případě výskytu výstražného stavu v případě neplnění kritéria „N-1“.
Redispečinkem je upravován výkon elektráren podle pokynů dispečera síťového operátora tak, aby byl potlačen akutně hrozící problém – cílem např. může být snížení zatížení konkrétního vedení. Při zohlednění faktu, že ještě v roce 2010 byl redispečink uplatňován v rozsahu 1589 hodin (66 dní) můžeme vidět, že prostor pro „provozní improvizace“ operátorů se výrazně omezil a už nyní se pohybují na maximu svých možností. Řešení síťových problémů při stále stoupající výrobě z OZE je pouze jediné – urychlená výstavba několika tisíc kilometrů vedení ZVN a VVN, což ovšem otvírá Pandořinu skříňku přeplněnou jinými problémy.
Na pozadí popisovaných dílčích technických a ekonomických komplikací lze identifikovat zásadní problém. Na zvyšující se a čím dál tím častěji vynuceně exportované německé výrobě OZE se podílejí domácí spotřebitelé prostřednictvím úhrady poplatku na OZE. A ti se samozřejmě ptají, kde vlastně končí jejich peníze. Argumentace ve smyslu, že se tímto způsobem spolupodílí na záchraně planety před fatální klimatickou změnou, je s průběžně stoupající výší poplatku přijímána stále méně vstřícně. Ostatně na tento politicko-ekonomický tlak již reagovala spolková vláda, která před několika dny schválila reformu zákona o obnovitelných zdrojích energie v zásadě vycházející z tezí předložených v lednu ministrem hospodářství Sigmarem Gabrielem.
Petr Nejedlý
