Obdobné diskuze jako v Braniborsku probíhají i v dalších spolkových zemích. V Severním Porýní – Vestfálsku probíhá rozšiřování dolu Garzweiler (elektrárny Frimmersdorf a Neurath), ovšem v březnu zemská vláda částečně omezila rozlohu území vyhrazeného pro rozšiřování těžby. Kladné stanovisko v březnu sdělila vláda spolkové země Sasko, která i přes řadu protestů odsouhlasila rozšíření dolu Nochten (elektrárna Boxberg).
Uvedené informace jsou možná pro některé české čtenáře překvapením. Česká environmentální hnutí a návazně mnohé masové sdělovací prostředky totiž informují o německé „Energiewende“ jako o Eldorádu OZE a zanikajících dinosaurech, konvenčních energetických technologiích, kde jsou jaderné elektrárny odstavovány z moci úřední a uhelné elektrárny budou vymeteny z energetiky vzhledem technologické zastaralosti a výrazným dopadům na životní prostředí, především z hlediska emisí skleníkových plynů.
Zatímco informace o jaderných elektrárnách odpovídá realitě a poslední jaderný blok bude na základě politického rozhodnutí spolkové vlády v Berlíně odstaven koncem roku 2022, tak v případě uhelných elektráren jsou aktuální zelená přání a vize vydávány za neodvratný budoucí vývoj. Nicméně informace o rozšiřování hnědouhelných dolů a kladných stanoviscích zemských vlád nasvědčují o poněkud složitější realitě.
Pokud se chceme dobrat věcných důvodů, proč některé energetické firmy v Německu v době většinově převládající environmentální propagandy riskují značně nepříjemnou propírku v médiích a přicházejí se snahou o rozšiřování hnědouhelných dolů, tak je především nutné nejdříve rozptýlit zelenkavý mediální opar a vycházet z reálných faktů. V oblasti výroby elektřiny v Německu i přes ohromný nástup OZE v posledních patnácti letech uhelné elektrárny stále představují rozhodující energetický zdroj s podílem na roční výrobě ve výši 44,1% (hnědé uhlí 25,0%, černé uhlí 19,1%), s výrazným odstupem následují OZE s 24,7%, jaderné elektrárny 15,4%, plyn 10,9% a tzv. ostatní zdroje 4,9% (BDEW, 2013, výroba netto). A právě s plánovaným odstavováním jaderných bloků úzce souvisí diskutované plány na rozšiřování dolů a pokračování výroby elektřiny z hnědého uhlí. Rok 2022 je z hlediska přípravy investičních akcí v segmentu elektroenergetiky za dveřmi a je nezbytně nutné již nyní řešit náhradu výroby jaderných zdrojů.
Technická podstata problému je zřejmá. Jaderné elektrárny reálně ročně vyrobí elektřinu v přepočtu odpovídající provozu cca 7600 hodin na plném výkonu. Zjednodušeně řečeno, s výjimkou plánované odstávky pro výměnu paliva pracují celý rok a téměř vždy s plným výkonem. Dalšími dříči, kteří jsou technicky schopni stejného provozu a rovněž vykazují ekonomicky příznivé parametry, jsou hnědouhelné elektrárny. To je tedy ekonomický důvod snah dlouhodobě udržet jejich provoz a tudíž rozšiřovat doly. Dalšími potenciálními kandidáty z hlediska ekonomické výhodnosti jsou černouhelné elektrárny následované plynovými elektrárnami.
V tomto okamžiku logicky nastupuje otázka nasazení OZE místo uhlí. Německo je světovým tahounem inovací v oblasti výroby elektřiny z OZE a jejich integrace do elektroenergetického mixu, navíc je ochotné a schopné investovat do tohoto segmentu gigantické investiční prostředky. To lze dokladovat na aktuálním souhrnném instalovaném výkonu všech OZE ve výši 81,3 GW, což pro orientační představu odpovídá 80 jaderným blokům. Jedná se bezpochyby o ohromný výkon. Mimochodem, s jehož zvládáním je spojena celá řada závažných technických problémů, což však není tématem dnešního článku. Nicméně i takto ohromná flotila zdrojů je schopna aktuálně vyprodukovat „pouze“ čtvrtinu roční výroby elektřiny, což v porovnání s podílem uhlí 44,1% (hnědé 25,0%, černé 19,1%) ozřejmuje rozsah potřebné budoucí výstavby, pokud zastánci OZE uvažují o náhradě za uhlí. Statisticky je rovněž zajímavé porovnání instalovaného výkonu zdrojů: hnědouhelné elektrárny vzhledem k výrazně vyššímu ročnímu koeficientu využití zvládnou stejnou roční výrobu jako OZE s cca čtvrtinovým instalovaným výkonem 21,3 GW.
Ovšem otázka potřebného dobudování dalších OZE představuje pouze dílčí a méně významnou část problému. Mimo zvládání kolísání výkonu je ještě nutné řešit otázku „časové dostupnosti“ zdrojů. Jak jsem již uvedl, jaderné elektrárny pracují v přepočtu 7600 hodin ročně s plným výkonem. Ovšem momentálně mediálně nejpreferovanější fotovoltaické a větrné elektrárny budou až do vybudování dostatečného množství akumulačních systémů vykazovat výraznou závislost na aktuálních klimatických podmínkách – tudíž nejsou vhodnými kandidáty na náhradu nepřetržitě pracujících zdrojů. V případě biomasy, ať už v jakékoliv formě, narážíme na gigantická množství vstupní suroviny, která by byla potřeba pro výrobu požadovaného množství elektřiny.
Uvedené problémy navyšování podílu OZE na výrobě elektřiny samozřejmě mají technické řešení, ostatně jako všechny technické problémy v jiných technických oborech. Otázkou je, ostatně jako vždy, reálný časový horizont a ekonomické náklady jejich realizace. Z hlediska dnes diskutovaného tématu je však důležitý závěr, který si o jejich řešení vyvodili němečtí provozovatelé hnědouhelných elektráren. Ti jsou zřejmě přesvědčeni o dlouhodobé provozní budoucnosti svých bloků a potřebě těžby uhlí za hranice stávajících těžební zón. Jinak by bezpochyby nežádali o jejich rozšiřování a nenechali se spolu s provozovateli jaderných elektráren na environmentálních webech mediálně obviňovat ze snahy zahubit evropskou civilizaci.
Na závěr je však nutné zdůraznit, že souhlasy zemských vlád s rozšiřováním těžby jsou sice důležité, nikoliv však zdaleka jediné nutné administrativní a právní kroky, které musí energetické firmy prosadit, aby mohly na nových územích těžit. Rozhodně lze očekávat následné právní bitvy s orgány lokální samosprávy a občanskými sdruženími dotčených obcí, takže otázka rozšiřování německých hnědouhelných dolů zůstává zcela otevřená.
Petr Nejedlý
