Směrnice evropského parlamentu a rady 2002/91/ES

Směrnice evropského parlamentu a rady 2002/91/ES ze dne 16. prosince 2002

o energetické náročnosti budov

EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o založení Evropského společenství, a zejména na čl. 175 odst. 1 této smlouvy,

s ohledem na návrh Komise [1],

s ohledem na stanovisko Hospodářského a sociálního výboru [2],

s ohledem na stanovisko Výboru regionů [3],

v [4],

vzhledem k těmto důvodům:

(1) Článek 6 Smlouvy stanoví, že požadavky na ochranu životního prostředí musí být zahrnuty do vymezení a provádění politik a činností Společenství.

(2) Přírodní zdroje, jejichž obezřetné a racionální využívání vyžaduje článek 174 Smlouvy, zahrnují ropné produkty, zemní plyn a pevná paliva, které jsou základními zdroji energie, ale také hlavními zdroji emisí oxidu uhličitého.

(3) Zvyšování energetické účinnosti tvoří důležitou část souboru politik a opatření nutných k dodržení Kjótského protokolu a mělo by být součástí každého souboru politik ke splnění případných dalších závazků.

(4) Řízení poptávky po energii je důležitým nástrojem, který umožňuje Společenství ovlivňovat světový trh v oblasti energie, a v důsledku toho střednědobou a dlouhodobou spolehlivost dodávek energie.

(5) Ve svých závěrech ze dne 30. května 2000 a ze dne 5. prosince 2000 schválila Rada akční plán Komise týkající se energetické účinnosti a požadovala zvláštní opatření ve stavebním odvětví.

(6) Bytový a terciární sektor, jehož hlavní část tvoří budovy, představuje více než 40 % konečné spotřeby energie ve Společenství a dále roste, což je spojeno se zvýšením jeho energetické spotřeby, a tudíž také se zvýšením jeho emisí oxidu uhličitého.

(7) Směrnice Rady 93/76/EHS ze dne 13. září 1993 o omezování emisí oxidu uhličitého prostřednictvím zvyšování energetické účinnosti (SAVE) [5], ve které se požaduje, aby členské státy vytvářely a prováděly programy v oblasti energetické účinnosti ve stavebním odvětví a podávaly o nich zprávy, začíná nyní přinášet některé důležité výsledky. Je však nutný doplňkový právní nástroj pro stanovení konkrétnějších opatření s cílem dosáhnout rozsáhlých a dosud nevyužitých možností úspor energie a zmenšit značné rozdíly mezi výsledky členských států v tomto odvětví.

(8) Ve směrnici Rady 89/106/EHS ze dne 21. prosince 1988 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se stavebních výrobků [6] se požaduje, aby stavba a její zařízení pro vytápění, chlazení a větrání byly navrženy a provedeny tak, aby spotřeba energie při provozu byla nízká s ohledem na místní klimatické podmínky a požadavky uživatelů.

(9) Opatření ke snižování energetické náročnosti budov by měla brát v úvahu klimatické a místní podmínky i mikroklima vnitřního prostředí a efektivnost nákladů. Neměla by být v rozporu s jinými základními požadavky týkajícími se budov, např. přístupnosti, bezpečnosti a plánovaného využití budovy.

(10) Energetická náročnost budov by měla být vypočtena na základě metody, která se může na regionální úrovni lišit a která kromě tepelné izolace zahrnuje další faktory, které hrají stále důležitější úlohu, např. zařízení pro vytápění a klimatizaci, využití obnovitelných zdrojů energie a návrh budovy. Společný přístup k tomuto procesu prováděnému kvalifikovanými nebo schválenými odborníky, jejichž nezávislost je zaručena na základě objektivních kritérií, přispěje k rovným podmínkám v úsilí členských států o úspory energie ve stavebním odvětví a zavede pro budoucí vlastníky nebo uživatele průhlednost na trhu nemovitostí ve Společenství, pokud jde o energetickou náročnost.

(11) Komise má v úmyslu dále vypracovávat normy, jako jsou EN 832 a prEN 13790, rovněž s ohledem na klimatizační systémy a osvětlení.

(12) Budovy budou mít vliv na dlouhodobou spotřebu energie, a nové budovy by proto měly splňovat minimální požadavky na energetickou náročnost přizpůsobené místnímu klimatu. Osvědčené postupy by se z tohoto hlediska měly zaměřit na optimální využití faktorů důležitých pro snížení energetické náročnosti. Protože se zpravidla plně nevyužívají možnosti alternativních systémů dodávek energie, měla by se posoudit technická, environmentální a ekonomická proveditelnost alternativních systémů dodávek energie; to může jednorázově provést členský stát prostřednictvím studie, jejímž výsledkem bude seznam opatření na úsporu energie pro průměrné místní tržní podmínky při splnění kritérií efektivnosti nákladů. Před zahájením stavby mohou být požadovány zvláštní studie, zda dané nebo daná opatření jsou pokládána za proveditelná.

(13) Větší renovace stávajících budov od určité velikosti by měly být pokládány za příležitost učinit opatření ke snížení energetické náročnosti, která budou efektivní z hlediska nákladů. Větší renovace jsou takové, u nichž celkové náklady na renovaci obvodového pláště budovy nebo energetických zařízení, např. na vytápění, zásobování teplou vodou, klimatizaci, větrání a osvětlení, jsou vyšší než 25 % hodnoty budovy, bez hodnoty zastavěného pozemku, nebo takové, u nichž probíhá renovace více než 25 % obvodového pláště budovy.

(14) Snížení celkové energetické náročnosti stávající budovy však neznamená nezbytně celkovou renovaci budovy, ale může se omezit na ty části, které jsou pro energetickou náročnost budovy nejdůležitější a jejichž renovace je efektivní z hlediska nákladů.

(15) Požadavky na renovaci stávajících budov by neměly být neslučitelné s plánovaným využitím, kvalitou nebo povahou budovy. Mělo by být možné, aby dodatečné náklady spojené s touto renovací byly uhrazeny ze vzniklých úspor energie, a to v rozumné lhůtě ve vztahu k očekávané technické životnosti investice.

(16) Proces certifikace může být podporován programy k usnadnění rovného přístupu k snižování energetické náročnosti nebo založen na dohodách mezi organizacemi zúčastněných osob a subjektem jmenovaným členským státem nebo prováděn podniky poskytujícími služby v oblasti energetiky, které se zaváží k uskutečnění určitých investic. Přijaté systémy by měly být pod dozorem a kontrolou členských států, které by rovněž měly usnadnit využívání pobídkových programů. Energetický certifikát by měl pokud možno popisovat skutečnou energetickou náročnost budovy, a může být proto následně revidován. Budovy orgánů veřejné moci a budovy často navštěvované veřejností by měly být příkladem zohlednění environmentálních a energetických hledisek, a proto by měly být předmětem pravidelné energetické certifikace. Ke zvyšování informovanosti veřejnosti o energetické náročnosti by mělo přispět zveřejnění těchto energetických certifikátů na viditelném místě. Kromě toho by zveřejnění úředně doporučovaných vnitřních teplot spolu s naměřenou skutečnou teplotou mělo odrazovat od nesprávného používání otopných, klimatizačních a větracích systémů. To by mělo přispívat k zamezení zbytečné spotřeby energie a zaručit příjemné vnitřní mikroklimatické podmínky ve vztahu k venkovní teplotě.

(17) Členské státy mohou rovněž použít jiné prostředky nebo opatření než ty, které jsou stanoveny v této směrnici, s cílem podpořit snižování energetické náročnosti. Členské státy by měly podporovat správné hospodaření s energií s ohledem na intenzitu využití budov.

(18) V posledních letech vzrostlo množství klimatizačních systémů v zemích jižní Evropy. To v těchto zemích způsobuje značné problémy v dobách nejvyššího zatížení, zvyšuje náklady na elektřinu a narušuje energetickou rovnováhu. Prioritou by měly být strategie, které zlepšují tepelné chování budov během letního období. S tímto cílem by se měly dále vyvíjet techniky pasivního chlazení, přednostně ty, které zlepšují vnitřní mikroklimatické podmínky a mikroklimatické podmínky v okolí budov.

(19) Pravidelná údržba kotlů a klimatizačních systémů kvalifikovanými pracovníky přispěje k udržování jejich správného provozu v souladu se specifikacemi výrobku, a tím se zajistí optimální výkon z hlediska environmentálního, bezpečnostního a energetického. Nezávislé posouzení celého zařízení pro vytápění je vhodné pokaždé, když se uvažuje o výměně z důvodu efektivnosti nákladů.

(20) Účtování nákladů na vytápění, klimatizaci a teplou vodu uživatelům budov úměrně ke skutečné spotřebě by mohlo přispět k úsporám energie v bytovém sektoru. Uživatelům by mělo být umožněno regulovat svou vlastní spotřebu tepla a teplé vody, pokud jsou taková opatření efektivní z hlediska nákladů.

(21) V souladu se zásadami subsidiarity a proporcionality stanovenými v článku 5 Smlouvy by měly být obecné zásady pro zajištění systému požadavků na energetickou náročnost a jeho cíle stanoveny na úrovni Společenství, ale konkrétní provedení by mělo být ponecháno na členských státech, což umožní každému členskému státu zvolit režim, který bude nejlépe odpovídat jeho konkrétní situaci. Tato směrnice se omezuje na minimální požadavky pro dosažení těchto cílů a nepřesahuje to, co je pro tento účel nezbytné.

(22) Měla by být stanovena možnost rychlého přizpůsobení metody výpočtu a pravidelné přezkoumávání minimálních požadavků členských států v oblasti energetické náročnosti budov s ohledem na technický pokrok, mimo jiné pokud jde o izolační vlastnosti (nebo jakost) stavebních materiálů a budoucí vývoj normalizace.

(23) Opatření nezbytná pro provedení této směrnice by měla být přijata v souladu s rozhodnutím Rady 1999/468/ES ze dne 28. června 1999 o postupech pro výkon prováděcích pravomocí svěřených Komisi [7],

PŘIJALY TUTO SMĚRNICI:

Článek 1

Cíl

Cílem této směrnice je podporovat snižování energetické náročnosti budov ve Společenství s ohledem na vnější klimatické a místní podmínky i požadavky na vnitřní mikroklimatické prostředí a efektivnost nákladů.

V této směrnici jsou stanoveny požadavky pro

a) obecný rámec metody výpočtu celkové energetické náročnosti budov;

b) uplatnění minimálních požadavků na energetickou náročnost nových budov;

c) uplatnění minimálních požadavků na energetickou náročnost velkých stávajících budov, které jsou předmětem větší renovace;

d) energetickou certifikaci budov a

e) pravidelnou inspekci kotlů a klimatizačních systémů v budovách a posuzování otopných zařízení, v nichž jsou kotle starší než 15 let.

Článek 2

Definice

Pro účely této směrnice se rozumí:

1. "budovou" zastřešená stavba se stěnami, v níž se používá energie k úpravě vnitřního mikroklimatického prostředí; za budovu se může považovat budova jako celek nebo ty její části, které byly navrženy nebo upraveny pro samostatné užívání;

2. "energetickou náročností budovy" množství energie skutečně spotřebované nebo odhadované pro splnění různých potřeb spojených se standardizovaným užíváním budovy, což může mimo jiné zahrnovat vytápění, přípravu teplé vody, chlazení, větrání a osvětlení. Toto množství energie se promítá do jednoho nebo více číselných ukazatelů, které byly vypočteny s ohledem na izolaci, technické ukazatele a vlastnosti zařízení, návrh a umístění ve vztahu ke klimatickým hlediskům, slunečnímu osvitu a působení sousedních konstrukcí, vlastní výrobě energie a jiným faktorům, které ovlivňují potřebu energie, včetně vnitřního mikroklimatického prostředí;

3. "certifikátem energetické náročnosti budovy" certifikát uznaný členským státem nebo právnickou osobou jím určenou, který udává energetickou náročnost budovy vypočtenou podle metody vycházející z obecného rámce stanoveného v příloze;

4. "kombinovanou výrobou tepla a elektřiny" současná přeměna primárního paliva v mechanickou nebo elektrickou a tepelnou energii při splnění kvalitativních kritérií energetické účinnosti;

5. "klimatizačním systémem" kombinace všech prvků, které jsou potřebné pro úpravu vzduchu, při níž je teplota regulována, nebo může být snižována; úprava vzduchu může být spojena s větráním a kontrolou vlhkosti a čistoty vzduchu;

6. "kotlem" kombinovaná tepelná jednotka, která se skládá z kotlového tělesa a hořáku, konstruovaná tak, že teplo vzniklé spalováním je předáváno vodě;

7. "jmenovitým výkonem" (vyjádřeným v kW) největší tepelný výkon stanovený a zaručený výrobcem, kterého lze dosáhnout při trvalém provozu a při účinnosti uvedené výrobcem;

8. "tepelným čerpadlem" přístroj nebo zařízení, které jímá nízkopotenciální teplo z ovzduší, vody nebo půdy a dodává je do budovy.

Článek 3

Stanovení metody výpočtu

Členské státy použijí na celostátní nebo regionální úrovni metodu výpočtu energetické náročnosti budov vycházející z obecného rámce stanoveného v příloze. Části 1 a 2 tohoto rámce je třeba přizpůsobovat technickému pokroku postupem podle čl. 14 odst. 2 a s přihlédnutím k normám obsaženým v právních předpisech členského státu.

Tato metoda se stanoví na celostátní nebo regionální úrovni.

Energetická náročnost budovy musí být vyjádřena průhledným způsobem a může zahrnovat ukazatel emisí CO2.

Článek 4

Stanovení požadavků na energetickou náročnost

1. Členské státy přijmou opatření nezbytná ke stanovení minimálních požadavků na energetickou náročnost budov založených na metodě uvedené v článku 3. Při stanovování požadavků mohou členské státy rozlišovat mezi novými a stávajícími budovami a různými druhy budov. V těchto požadavcích je třeba brát v úvahu obecné podmínky vnitřního mikroklimatického prostředí, aby se zamezilo nepříznivým účinkům, např. nepřiměřenému větrání, a také místní podmínky a určené využití i stáří budovy. Tyto požadavky se pravidelně přezkoumávají nejméně jednou za pět let a v případě potřeby se aktualizují, aby odrážely technický pokrok ve stavebním odvětví.

2. Požadavky na energetickou náročnost se uplatňují v souladu s články 5 a 6.

3. Členské státy se mohou rozhodnout, že nestanoví nebo nebudou uplatňovat požadavky uvedené v odstavci 1 u těchto druhů budov:

- budovy a památky úředně chráněné jako součást vymezeného prostředí nebo vzhledem k jejich zvláštní architektonické nebo historické hodnotě, pokud by splnění těchto požadavků nepřijatelně změnilo jejich povahu nebo vzhled,

- budovy užívané pro bohoslužby a náboženské účely,

- dočasné budovy s plánovanou dobou užívání dva roky nebo méně, průmyslové provozy, dílenské provozovny a neobytné zemědělské budovy s nízkou spotřebou energie a neobytné zemědělské budovy používané odvětvím, na který se vztahuje celostátní odvětvová dohoda o energetické náročnosti,

- obytné budovy, které jsou určeny k užívání kratšímu než čtyři měsíce v roce,

- samostatně stojící budovy s celkovou užitnou podlahovou plochou menší než 50 m2.

Článek 5

Nové budovy

Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby nové budovy splňovaly minimální požadavky na energetickou náročnost uvedené v článku 4.

U nových budov s celkovou užitnou podlahovou plochou větší než 1000 m2 zajistí členské státy, aby před zahájením výstavby byla posouzena a vzata v úvahu technická, environmentální a ekonomická proveditelnost alternativních systémů, jako jsou

- místní systémy dodávky energie využívající obnovitelné zdroje energie,

- kombinovaná výroba tepla a elektřiny,

- nebo blokové vytápění nebo chlazení, pokud je k dispozici,

- tepelná čerpadla, za určitých podmínek.

Článek 6

Stávající budovy

Členské státy přijmou opatření nezbytná k tomu, aby se u budov s celkovou užitnou podlahovou plochou větší než 1000 m2, u kterých probíhá větší renovace, snížila energetická náročnost s cílem splnit minimální požadavky, pokud je to technicky, funkčně a ekonomicky proveditelné. Členské státy odvodí tyto minimální požadavky na energetickou náročnost od požadavků na energetickou náročnost stanovených pro budovy v souladu s článkem 4. Požadavky mohou být stanoveny buď pro renovovanou budovu jako celek, nebo pro renovované systémy nebo prvky, pokud jsou součástí renovace prováděné po vymezenou dobu s výše uvedeným cílem snížit celkovou energetickou náročnost budovy.

Článek 7

Certifikát energetické náročnosti

1. Členské státy zajistí, aby při výstavbě, prodeji nebo pronájmu budov byl vlastníkovi nebo vlastníkem potenciálnímu kupujícímu nebo nájemci předložen certifikát energetické náročnosti. Platnost certifikátu nesmí překročit deset let.

Certifikace bytů nebo bytových jednotek určených k samostatnému užívání v komplexu budov může být založena na

- společné certifikaci všech budov v případě komplexu budov se společnou otopnou soustavou nebo

- posouzení jiného srovnatelného bytu ve stejném komplexu.

Členské státy mohou z působnosti tohoto odstavce vyjmout druhy budov uvedené v čl. 4 odst. 3.

2. Certifikát energetické náročnosti budovy musí obsahovat referenční hodnoty, jako jsou platné normy a hodnotící kritéria, a umožňovat tak spotřebitelům porovnání a posouzení energetické náročnosti budovy. Certifikát je doplněn doporučeními na snížení energetické náročnosti, které je efektivní vzhledem k vynaloženým nákladům.

Certifikáty slouží pouze k poskytnutí informací. Všechny právní nebo jiné účinky těchto certifikátů je třeba řešit v souladu s předpisy jednotlivých členských států.

3. Členské státy přijmou opatření k tomu, aby v budovách s celkovou užitnou podlahovou plochou větší než 1000 m2, jež jsou užívány orgány veřejné moci nebo institucemi, které poskytují veřejné služby velkému počtu osob, a tudíž je tyto osoby často navštěvují, byl energetický certifikát, ne starší než deset let, vyvěšen na nápadném místě dobře viditelném veřejnosti.

Může být rovněž přehledně vystavena řada doporučených a aktuálních vnitřních teplot a případně další související klimatické údaje.

Článek 8

Inspekce kotlů

Ke snížení spotřeby energie a omezení emisí oxidu uhličitého členské státy:

a) stanoví nezbytná opatření k zavedení pravidelné inspekce kotlů spalujících neobnovitelná kapalná nebo pevná paliva se jmenovitým výkonem od 20 kW do 100 kW. Tato inspekce se může provádět rovněž u kotlů používajících jiná paliva.

U kotlů se jmenovitým výkonem vyšším než 100 kW se provádí inspekce nejméně každé dva roky. U plynových kotlů může být tato doba prodloužena na čtyři roky.

U zařízení pro vytápění kotli se jmenovitým výkonem větším než 20 kW, které jsou starší než 15 let, stanoví členské státy nezbytná opatření k zavedení jednorázové inspekce celého zařízení. Na základě této inspekce, která rovněž zahrnuje posouzení účinnosti kotle a velikosti kotle v porovnání s požadavky na vytápění budovy, poskytnou odborníci uživatelům poradenství o výměně kotlů, dalších změnách otopné soustavy a o alternativních řešeních nebo

b) přijme nezbytná opatření, aby uživatelům bylo poskytnuto poradenství o výměně kotlů, dalších změnách otopné soustavy a o alternativních řešeních, které může zahrnovat inspekce pro posouzení účinnosti a vhodné velikosti kotle. Celkový dopad tohoto přístupu by měl být v podstatě stejný jako u opatření popsaných v písmenu a). Členské státy, které zvolí tuto možnost, předloží Komisi každé dva roky zprávu o rovnocennosti svého přístupu.

Článek 9

Inspekce klimatizačních systémů

S cílem snížit spotřebu energie a omezit emise oxidu uhličitého stanoví členské státy nezbytná opatření k zavedení pravidelné inspekce klimatizačních systémů se jmenovitým výkonem větším než 12 kW.

Tato inspekce musí zahrnovat posouzení účinnosti klimatizace a velikosti zařízení v porovnání s požadavky na chlazení budovy. Uživatelům bude poskytnuto vhodné poradenství o možném zlepšení nebo výměně klimatizačního systému a o alternativních řešeních.

Článek 10

Nezávislí odborníci

Členské státy zajistí, aby certifikace budovy, vypracování průvodních doporučení a inspekce kotlů a klimatizačních systémů byly prováděny nezávislým způsobem kvalifikovanými nebo schválenými odborníky působícími samostatně nebo jako zaměstnanci veřejných nebo soukromých subjektů.

Článek 11

Přezkoumání

Komise, které je nápomocen výbor zřízený článkem 14, vyhodnotí tuto směrnici z hlediska zkušeností získaných během jejího uplatňování a v případě potřeby předloží návrhy, mimo jiné pokud jde o

a) možná doplňující opatření týkající se renovací v budovách s celkovou užitnou podlahovou plochou menší než 1000 m2;

b) obecné podněty pro další opatření v oblasti energetické účinnosti v budovách.

Článek 12

Informace

Členské státy mohou přijmout nezbytná opatření k informování uživatelů budov o různých metodách a praktických postupech ke snižování energetické náročnosti. Komise bude členským státům na jejich žádost nápomocna při vedení těchto informačních kampaní, které mohou být předmětem programů Společenství.

Článek 13

Přizpůsobení rámce

Body 1 a 2 přílohy budou pravidelně přezkoumávány v odstupech, které nesmějí být kratší než dva roky.

Všechny změny nezbytné pro přizpůsobení bodů 1 a 2 přílohy technickému pokroku budou přijímány postupem podle čl. 14 odst. 2.

Článek 14

Výbor

1. Komisi je nápomocen výbor.

2. Odkazuje-li se na tento odstavec, použijí se články 5 a 7 rozhodnutí 1999/468/ES s ohledem na článek 8 zmíněného rozhodnutí.

Doba uvedená v čl. 5 odst. 6 rozhodnutí 1999/468/ES je tři měsíce.

3. Výbor přijme svůj jednací řád.

Článek 15

Provedení

1. Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 4. ledna 2006. Neprodleně o nich uvědomí Komisi.

Tato opatření přijatá členskými státy musí obsahovat odkaz na tuto směrnici nebo musí být takový odkaz učiněn při jejich úředním vyhlášení. Způsob odkazu si stanoví členské státy.

2. Členské státy mohou v případě nedostatku kvalifikovaných nebo schválených odborníků využít dodatečnou lhůtu tří let pro plné uplatňování článků 7, 8 a 9. Pokud tyto členské státy tuto možnost využijí, uvědomí o tom Komisi s náležitým odůvodněním a časovým rozvrhem pro následné provádění této směrnice.

Článek 16

Vstup v platnost

Tato směrnice vstupuje v platnost dnem vyhlášení v Úředním věstníku Evropských společenství.

Článek 17

Určení

Tato směrnice je určena členským státům.

 

V Bruselu dne 13. prosince 2002.

Za Evropský parlament

předseda

P. Cox

Za Radu

předsedkyně

M. Fischer Boel

[1] Úř. věst. C 213 E, 31.7.2001, s. 266 a Úř. věst. C 203 E, 27.8.2002, s. 69.

[2] Úř. věst. C 36, 8.2.2002, s. 20.

[3] Úř. věst. C 107, 3.5.2002, s. 76.

[4] (Úř. věst. C 197, 20.8.2002, s. 6) souladu s postupem stanoveným v článku 251 Smlouvy Stanovisko Evropského parlamentu ze dne 6. února 2002 (dosud nezveřejněné v Úředním věstníku), společný postoj Rady ze dne 7. června 2002a rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 10. října 2002 (dosud nezveřejněné v Úředním věstníku).

[5] Úř. věst. C 237, 22.9.1993, s. 28.

[6] Úř. věst. L 40, 11.2.1989, s. 12. Směrnice ve znění směrnice 93/68/EHS (Úř. věst. L 220, 30.8.1993, s. 1).

[7] Úř. věst. L 184, 17.7.1999, s. 23.

--------------------------------------------------

PŘÍLOHA

Obecný rámec pro výpočet energetické náročnosti budov (článek 3)

1. Metoda výpočtu energetické náročnosti budov musí zahrnovat alespoň tato hlediska:

a) tepelné vlastnosti budovy (obvodový plášť, vnitřní příčky apod.). Tyto vlastnosti mohou rovněž zahrnovat průvzdušnost;

b) zařízení pro vytápění a zásobování teplou vodou, včetně jejich izolačních vlastností;

c) klimatizační zařízení;

d) větrání;

e) zabudované zařízení pro osvětlení (zejména nebytový sektor);

f) umístění a orientace budovy, včetně vnějšího klimatu;

g) pasivní solární systémy a protisluneční ochrana;

h) přirozené větrání;

i) vnitřní mikroklimatické podmínky, včetně návrhových hodnot vnitřního prostředí.

2. Při výpočtu se má v případě potřeby brát v úvahu příznivý vliv těchto hledisek:

a) aktivní solární systémy a jiné otopné soustavy a elektrické systémy využívající obnovitelné zdroje energie;

b) elektřina vyráběná formou kombinované výroby tepla a elektřiny;

c) dálkové nebo blokové otopné a chladicí soustavy;

d) denní osvětlení.

3. Pro tento výpočet mají být budovy přiměřeně členěny podle druhů, např.:

a) rodinné domy různých typů;

b) bytové domy;

c) administrativní budovy;

d) budovy pro vzdělávání;

e) nemocnice;

f) hotely a restaurace;

g) sportovní zařízení;

h) budovy pro velkoobchod a maloobchod;

i) jiné druhy budov spotřebovávajících energii.

Směrnice Rady 92/75/EHS

ze dne 22. září o uvádění spotřeby energie a jiných zdrojů na energetických štítcích spotřebičů pro domácnost a v normalizovaných informacích o výrobku

RADA EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ,

s ohledem na Smlouvu o založení Evropského hospodářského společenství, a zejména na článek 100a této smlouvy,

s ohledem na návrh Komise [1],

ve spolupráci s Evropským parlamentem [2],

s ohledem na stanovisko Hospodářského a sociálního výboru [3],

vzhledem k tomu, že by měla být postupně přijímána opatření k vytvoření vnitřního trhu do 31. prosince 1992;

vzhledem k tomu, že některé členské státy již mají své vlastní nepovinné systémy uvádění spotřeby energie na energetických štítcích a opatření, která se týkají dalších informací o spotřebě energie spotřebičů pro domácnost; že jeden členský stát formálně navrhl zavedení svého vlastního povinného systému označování energetickými štítky a ostatní členské státy toto zavedení zvažují; že existencí několika povinných vnitrostátních systémů by byly vytvořeny překážky obchodu uvnitř Společenství;

vzhledem k tomu, že článek 130r Smlouvy požaduje obezřetné a racionální využívání přírodních zdrojů; že racionální využívání energie je jedním z hlavních prostředků k dosažení tohoto cíle a ke snížení znečišťování životního prostředí;

vzhledem k tomu, že předpisy týkající se přesných, věcných a srovnatelných informací o specifické spotřebě energie spotřebičů pro domácnost mohou ovlivnit veřejnost v tom smyslu, že při výběru dají přednost spotřebičům s nižší spotřebou energie, což bude nutit výrobce k opatřením ke snížení spotřeby energie u vyráběných spotřebičů; že se tím rovněž nepřímo podpoří účinné využívání těchto spotřebičů; že působením samotných tržních sil bez těchto informací nedojde k prosazování racionálního využívání energie u těchto spotřebičů;

vzhledem k tomu, že informace hrají klíčovou roli v působení tržních sil a že je tedy nezbytné zavést jednotný energetický štítek u všech spotřebičů stejného typu a poskytnout potenciálním zákazníkům doplňující normalizované informace o nákladech na tyto spotřebiče, pokud jde o energii a spotřebu jiných zdrojů, a přijmout opatření k tomu, aby tito potenciální zákazníci, kteří nevidí vystavený spotřebič a nemají tedy ani příležitost vidět energetický štítek, rovněž obdrželi tyto informace;

vzhledem k tomu, že pro tento účel musí být spotřeba energie a jiné informace vztahující se na každý typ spotřebiče měřeny v souladu s harmonizovanými technickými normami a metodami a použití těchto norem a metod musí být sledováno již ve stadiu uvádění na trh;

vzhledem k tomu, že směrnice 79/530/EHS [4] usilovala o prosazení těchto cílů u spotřebičů pro domácnost; že však byla přijata pouze jedna prováděcí směrnice pro elektrické trouby a jen málo členských států tento energetický štítek zavedlo; že je nyní nezbytné poučit se ze získaných zkušeností a zpřísnit ustanovení výše uvedené směrnice; že směrnice 79/530/EHS musí být tedy nahrazena a směrnice 79/531/EHS [5] týkající se elektrických trub musí být přepracována a následně začleněna do současného systému;

vzhledem k tomu, že zcela nepovinný systém by vedl k označování energetickými štítky jen některých spotřebičů nebo že by byly normalizované informace o výrobku poskytovány jen k některým spotřebičům s rizikem, že by někteří spotřebitelé mohli být uvedeni v omyl; že současný systém musí proto zajistit, aby spotřeba energie byla u všech dotyčných spotřebičů uváděna na energetickém štítku a aby byly poskytnuty normalizované informace o výrobku;

vzhledem k tomu, že spotřebiče pro domácnost využívají široký okruh různých druhů energie, přičemž elektrická energie a plynné palivo jsou nejvýznamnější; že tato směrnice proto musí v podstatě platit pro spotřebiče využívající jakýkoli druh energie;

vzhledem k tomu, že podle směrnice Rady 86/594/EHS ze dne 1. prosince 1986 o vzduchem přenášeném hluku vyzařovaném spotřebiči pro domácnost [6] musí být emise hluku v případě potřeby rovněž uvedena na energetických štítcích; že ustanovení musí tedy zahrnovat jakékoli další informace a označování energetickými štítky v působnosti úpravy Společenství;

vzhledem k tomu, že je třeba zahrnout pouze ty druhy spotřebičů, jejichž celková spotřeba energie je významná a které poskytují dostatečný prostor pro zvýšení účinnosti,

PŘIJALA TUTO SMĚRNICI:

Článek 1

1. Účelem této směrnice je umožnit harmonizaci vnitrostátních opatření týkajících se zejména označování energetickými štítky a uvádění informací o výrobku jako prostředků zveřejňování informací o spotřebě energie a jiných hlavních zdrojů a doplňujících informací týkajících se určitých typů spotřebičů pro domácnost, což dává spotřebitelům možnost volby spotřebičů s vyšší energetickou účinností. Směrnice se vztahuje na následující druhy spotřebičů pro domácnost, a to i v případech, že jsou prodávány k použití mimo domácnost:

- chladničky, mrazničky a jejich kombinace,

- pračky, sušičky a jejich kombinace,

- myčky nádobí,

- elektrické trouby,

- ohřívače vody a zásobníky teplé vody,

- zdroje světla,

- klimatizační zařízení.

2. Další typy spotřebičů pro domácnost mohou být doplněny do seznamu uvedeném v tomto článku v souladu s čl. 9 písm. b).

3. Tato směrnice se nevztahuje na štítek s údaji o výkonu nebo jeho ekvivalent připojený ke spotřebiči z bezpečnostních důvodů.

4. Pro účely této směrnice se rozumí:

"obchodníkem" : maloobchodník nebo jiná osoba, která prodává, pronajímá, nabízí ke koupi na splátky nebo předvádí spotřebiče pro domácnost konečným uživatelům,

"dodavatelem" : výrobce nebo jeho zplnomocněný zástupce usazený ve Společenství nebo osoba, která uvádí výrobek na trh Společenství,

"informačním listem" : normalizovaný přehled informací, které se týkají dotčeného spotřebiče,

"jinými hlavními zdroji" : voda, chemikálie nebo jakékoli jiné látky spotřebovávané spotřebičem při běžném použití,

"doplňujícími informacemi" : jiné informace související s funkční způsobilostí spotřebiče, které se vztahují k vyhodnocování využívání energie nebo jiných hlavních zdrojů nebo toto vyhodnocování usnadňují.

5. U modelů spotřebičů, jejichž výroba byla zastavena předtím, než příslušná prováděcí směrnice vstoupila v platnost, a u použitých spotřebičů není označování energetickými štítky, popřípadě vypracování informačních listů, povinné.

Článek 2

1. Informace týkající se spotřeby elektrické energie, jiných druhů energie a jiných hlavních zdrojů a doplňující informace musí být uživateli sděleny v informačním listu a na energetickém štítku spotřebiče nabízeného k prodeji, k pronájmu, ke koupi na splátky nebo předváděného konečným uživatelům.

2. Podrobnosti týkající se energetického štítku a informačního listu musí být definovány pro jednotlivé druhy spotřebičů ve směrnicích přijatých podle článku 9 této směrnice.

3. Musí být vypracována technická dokumentace, která musí být dostatečná k posouzení správnosti informací na energetickém štítku a v informačním listu. Musí obsahovat:

- obecný popis výrobku,

- výsledky provedených příslušných konstrukčních výpočtů,

- protokoly o zkouškách, pokud jsou k dispozici, včetně protokolů o těch zkouškách, které byly provedeny příslušnými oznámenými organizacemi podle jiných právních předpisů Společenství,

- v případě, že hodnoty jsou odvozeny z hodnot zjištěných u podobných modelů, tytéž informace pro tyto modely.

4. Dodavatel musí zajistit technickou dokumentaci popsanou v odstavci 3. K tomuto účelu může použít dokumentaci, která již byla požadována na základě příslušných právních předpisů Společenství. Tato dokumentaci musí být u dodavatele k dispozici pro účely kontroly po dobu pěti let od vyrobení posledního výrobku.

Článek 3

1. Všichni dodavatelé, kteří uvádějí na trh spotřebiče pro domácnost uvedené v prováděcích směrnicích, musí dodávat energetický štítek v souladu s touto směrnicí. Použité energetické štítky musí být ve všech ohledech v souladu s touto směrnicí a s prováděcími směrnicemi.

2. Společně s energetickými štítky musí dodavatelé dodávat i informační list výrobku. Tento informační list musí být součástí všech brožur týkajících se výrobku. Pokud je dodavatel nezajišťuje, musí dodat informační list společně s jinými podklady, kterými je doprovázen spotřebič. Používané informační listy musí být ve všech ohledech v souladu s touto směrnicí a s prováděcími směrnicemi.

3. Dodavatelé jsou odpovědni za přesnost informací na energetických štítcích a v informačních listech, které dodávají.

4. Předpokládá se, že dodavatel souhlasí se zveřejněním informací uvedených na energetickém štítku nebo v informačních listech.

Článek 4

Pro označování energetickými štítky a informace o výrobku platí tato ustanovení:

a) kdykoli je spotřebič uvedený v prováděcí směrnici předváděn, musí jej obchodníci opatřit příslušným energetickým štítkem na dobře viditelném místě uvedeném v příslušné prováděcí směrnici a v příslušné jazykové verzi;

b) dodavatel musí dodávat obchodníkům uvedeným v odstavci a) potřebné energetické štítky bezplatně. Dodavatelé si mohou sami zvolit vlastní způsob dodávání energetických štítků. Jestliže však obchodník předloží požadavek na dodání energetických štítků, musí se dodavatel postarat o okamžitou dodávku.

Článek 5

Jestliže jsou příslušné spotřebiče nabízeny k prodeji, k pronájmu nebo ke koupi na splátky prostřednictvím zásilkového prodeje, katalogů nebo jinými způsoby, při nichž nelze předpokládat, že potenciální zákazník uvidí vystavený spotřebič, musí být v prováděcích směrnicích ustanovení, kterým se zajistí, že potenciální zákazník bude mít před zakoupením spotřebiče k dispozici nezbytné informace uvedené na energetickém štítku nebo v informačním listu.

Článek 6

V prováděcích směrnicích musí být stanoveno, že na energetickém štítku nebo v informačním listu musí být uvedeny informace o emisi hluku vyzařovaného spotřebičem v případě, že jsou tyto informace uváděny podle směrnice 86/594/EHS, jakož i další informace určené pro veřejnost, které se týkají příslušného spotřebiče a jsou poskytovány podle jiných právních předpisů Společenství.

Článek 7

Členské státy přijmou všechna opatření nezbytná k tomu, aby:

a) všichni dodavatelé a obchodníci usazení na jejich území plnili závazky, které pro ně vyplývají z této směrnice;

b) bylo zakázáno použití jiných štítků, značek, symbolů nebo nápisů, které se týkají spotřeby energie a nesplňují požadavky této směrnice a příslušných prováděcích směrnic, jestliže by mohly uvádět uživatele v omyl nebo vést k nejasnostem. Tento zákaz se nevztahuje na systémy označování štítky v oblasti životního prostředí, které se používají ve Společenství nebo vnitrostátně;

c) zavedení systému označování energetickými štítky a informačních listů, které se týkají spotřeby energie, bylo provázeno vzdělávacími, informačními a propagačními kampaněmi zaměřenými na podporu odpovědnějšího využívání energie ze strany soukromých spotřebitelů.

Článek 8

1. Jsou-li dodržena všechna ustanovení této směrnice a prováděcích směrnic, nesmějí členské státy ani zakazovat ani omezovat uvádění spotřebičů pro domácnost v působnosti prováděcí směrnice na trh.

2. Pokud není prokázán opak, považují členské státy energetické štítky a informační listy za odpovídající ustanovením této směrnice a prováděcích směrnic. Mohou požádat dodavatele o poskytnutí dokladů ve smyslu čl. 2 odst. 3, pokud jde o přesnost informací uvedených na jejich energetických štítcích nebo v informačních listech v případě, že mají důvodné podezření, že jsou tyto informace nesprávné.

Článek 9

Opatření týkající se vytvoření a fungování systému musí být přijímána a přizpůsobována technickému pokroku v souladu s postupem stanoveným v článku 10. Těmito opatřeními jsou:

a) prováděcí směrnice,

b) doplňování dalších spotřebičů pro domácnost, u nichž lze očekávat významné úspory energie, do seznamu v čl. 1 odst. 1.

Článek 10

Komise postupuje ve spolupráci s výborem složeným ze zástupců členských států, jehož předsedou je zástupce Komise.

Zástupce Komise přednese výboru návrh opatření, která mají být přijata. Výbor zaujme stanovisko k návrhu ve lhůtě, kterou může předseda stanovit podle naléhavosti věci. Stanovisko se přijímá většinou stanovenou v čl. 148 odst. 2 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství pro přijímání rozhodnutí, která má Rada přijímat na návrh Komise, přičemž hlasům členských států je přidělena váha podle výše uvedeného článku Smlouvy. Předseda nehlasuje.

Komise zamýšlená opatření přijme, pokud jsou v souladu se stanoviskem výboru.

Pokud zamýšlená opatření nejsou v souladu se stanoviskem výboru nebo pokud výbor žádné stanovisko nezaujme, předloží Komise Radě neprodleně návrh opatření, která mají být přijata. Rada se usnese kvalifikovanou většinou.

Pokud se Rada neusnese do tří měsíců ode dne, kdy jí byl návrh předán, přijme navrhovaná opatření Komise, s výjimkou případů, kdy se Rada proti opatřením vysloví prostou většinou.

Článek 11

Po uplynutí lhůty tří let ode dne použitelnosti této směrnice Komise posoudí její provádění a dosažené výsledky. Toto posouzení bude obsaženo ve zprávě, která se předkládá Evropskému parlamentu a Radě.

Článek 12

V prováděcích směrnicích se musí uvést:

a) přesná definice typu spotřebiče, který má být zahrnut;

b) technické normy a metody měření, které se mají použít pro získání informací uvedených v čl. 1 odst. 1;

c) podrobnosti technické dokumentace požadované podle čl. 2 odst. 3;

d) provedení a obsah energetického štítku, jak je uvedeno v článku 2, přičemž provedení musí být v co nejvyšší míře jednotné;

e) místo, kde musí být na spotřebiči upevněn energetický štítek; v případě potřeby mohou směrnice stanovit, že se energetický štítek připojí k obalu nebo se vytiskne na obal;

f) obsah a podle potřeby též úprava a jiné podrobnosti týkající se informačního listu nebo dalších informací uvedených v čl. 3 odst. 2; informace uvedené na energetickém štítku musí být též v informačním listu;

g) informace, které se mají poskytnout v případě nabídek k prodeji podle článku 5, a způsob, jakým mají být poskytovány.

Článek 13

Směrnice 79/530/EH se zrušuje s účinností od 1. ledna 1994.

Směrnice 79/531/EHS se považuje za směrnici, kterou se provádí tato směrnice pro elektrické trouby; členské státy však mohou upustit od jejího povinného zavedení až do data stanoveného v pozměněné prováděcí směrnici týkající se trub, a to v souladu s postupem stanoveným v článku 10.

Článek 14

1. Členské státy přijmou ustanovení nezbytná pro dosažení souladu s touto směrnicí do 1. července 1993. Neprodleně o nich uvědomí Komisi.

Použijí tyto předpisy nejpozději od 1. ledna 1994.

2. Tato opatření přijatá členskými státy musí obsahovat odkaz na tuto směrnici nebo musí být takový odkaz učiněn při jejich úředním vyhlášení. Způsob odkazu si stanoví členské státy.

3. Členské státy sdělí Komisi znění hlavních ustanovení vnitrostátních právních předpisů, které přijmou v oblasti působnosti této směrnice.

Článek 15

Tato směrnice je určena členským státům.

 

V Bruselu dne 22. září 1992.

Za Radu

předseda

R. Needham

[1] Úř. věst. C 235, 10.9.1991, s. 5.

[2] Úř. věst. C 125, 18.5.1992, s 172aÚř. věst. C 241, 21 9.1992.

[3] Úř. věst. C 49, 24.2.1992, s. 32.

[4] Úř. věst. L 145, 13.6.1979, s. 1.

[5] Úř. věst. L 145, 13.6.1979, s. 7.

[6] Úř. věst. L 344, 6.12.1986, s. 24.